Pár poznámek ke Strážnici 2001

Dovolte mi pár poznámek k některým z nich. (Podrobné údaje o autorech, účinkujících a zaměření programů najdete v Programovém sborníku 56. MFF Strážnice 2001).

V pátek v podvečer se tradičně rozezněl areál skanzenu - tedy jeho ústřední prostranství, náves, louka, amfiteátr, nebo jak to nejlépe nazvat - muzikou, písněmi a trochu i tancem k Chvále vína (autor František Hrňa s kolektivem). Počasí ještě přálo, muziky hrály s chutí, zpěvy se nesly zvučně a mísily utěšeně, vinaři dávali koštovat štědře. Jenom ten zamýšlený "Hyde Park" - volnou tribunu řečí - se obecnímu policajtovi (výborný Pavel Petržela) jaksi nepodařilo vyprovokovat. Tenhle náladový zahajovací typ pořadu přesně vystihuje přednosti a možnosti tohoto jedinečného, neformálního prostoru, předznamenává celou Strážnici a je šťastným a vděčným počinem. Publika dostatek. Pěkné, radost.
Při Slavnostním zahájení v pátek večer na Bludníku se odehrála moc důležitá premiéra: poprvé byla předána Cena Ministerstva kultury ČR za celoživotní vynikající přínos k rozvoji folklorismu (oficiální název zní jinak, ale mně to vychází takhle). Ministr a jeho tým měli jistě dost široký výběr vhodných pretendentů; podle mého zvolili dobře. Ocenili člověka, který od jinošství zasvětil celý svůj život praktické, vědecké i organizátorské práci v tomto oboru a obecně v kulturní oblasti - PhDr. Karla Pavlištíka. Rád bych - snad to není příliš neskromné - i za sebe poděkovat a poblahopřát MK ČR za ustavení Ceny jako takové i za volbu jejího prvního držitele, a samozřejmě K. Pavlištíkovi, protože si to jednoznačně zaslouží.

Pořad Přišli hosté z daleka i blízka byl vlastně pozvánkou na několik jiných samostatných festivalových programů, zejména na pořad zahraničních souborů: Cestami sběratelů severní Evropy. Mezi severskými soubory samotnými bylo znát dost rozdílný přístup k scénickému zpracování materiálu; totéž platí i o kolektivech z hostitelské strany a ve vzájemném srovnání obou těchto skupin. Jedno mají většinou společné: hrají, zpívají a tančí výborně ve zvolené stylizační rovině, s chutí, zaujetím a upřímností, včetně energie úměrné jejich věku. Na jednom pólu zmíněné stylizační stupnice je např. švédský Barsebäcks Folkdanslag a chodský mužský sbor z Klenčí pod Čerchovem Haltravan (prakticky žádné scénicky stylizační zásahy do základního materiálu), na opačném je pražský Gaudeamus a finský Hannat ja heikit, i když každý trochu jinak. V této souvislosti bych rád pochválil autory pořadu Pavla Popelku a Daniela Luthera, jak to pěkně poskládali dohromady a propojili výtečným průvodním slovem. Obecenstvem nabitý Bludník dal svým souhlasným potleskem najevo, že sem toto publikum opravdu přichází za mimořádným a svébytným kulturním a společenským zážitkem, jakým folkloristická Strážnice bezesporu je.

Od půlnoci pak stadion Zahrada, tentokrát i s funkčně využitým promítacím plátnem letního kina hostil asi na půldruhé hodiny pořady Magdaleny Múčkové s názvem Písničky z malířovy palety - Vzpomínka na život a dílo malíře Joži Uprky. M. Múčková, rozená Uprková - Mistrova pravnučka, je od dětství jedna z nejlepších zpěvaček na Slovácku, je také vynikající cimbalistka (nezatěžuje se snahou po technické virtuozitě, i když je i po této stránce dobře vybavená - jde za obsahem sdělení), inspirativně vede cimbálovou muziku Danaj se skvělým primášem a zpěvákem Janem Gajdou mladším, jako odborná pracovnice ÚLK Strážnice má za sebou několik kvalitních pořadů. Není však té chvály na jednu mladou maminku už trochu moc? Snad to přežije.

Tak tedy k věci. Pro mne to byl obrovský zážitek a myslím, že podobně zasažených nás byla v té noční Zahradě většina. S využitím Uprkových deníků a vzpomínek jeho vnučky, jak je knižně vydal ÚLK, a s vizuální prezentací dobře zvolených projekcí z malířského a grafického díla spojila autorka balady, pracovní písně i žertovné motivy v podání předních sólistů, sborů a tanečníků. Několikrát jakoby promítané obrazy na scéně ožily tak, jak je mohl malíř ve skutečnosti vidět a slyšet (např. Do Rakús na žně) nebo si je podle balady mohl představit (U zabitého). Zvlášť tenhle obraz mám snad z celého Uprky nejraději; rozhodně v něm přesahuje krajovou a etnografickou inspiraci k daleko významnější, světově srovnatelné úrovni svého žánru. Iďa dom - tedy cestou do kempu na kutě - mi došlo, že to byl jeden z nejsilnějších dojmů, které jsem ve Strážnici za těch více než padesát let uviděl, vyslechl a přežil.

Kvůli povinné účasti v průvodu a pro jiné pracovní záležitosti mi unikly skoro všechny pořady sobotního dne. Nejvíce lituji Pavlištíkova Dětského dvora, protože to bylo zřejmě cosi nového a zajímavého.

Sobota večer, Bludník: Kyjovsko - Kraj s vůní rozmarýnu. Rovněž s napětím očekávaný pořad; řekl bych značně náročně, odpovědně a ambiciózně autorem a jeho kolektivem připravovaný a ohlašovaný (František Synek, Jiří Petrů a další). Dramaturgická, organizační, režijní a ekonomická příprava tohoto projektu byla spojena se záměrem natočit při této příležitosti reprezentační videozáznam, což se - pokud vím - zdařilo a je to dobře. K pořadu samotnému - kudy do toho?! Nechci se pouštět do podrobností, tyhle řádky nemohou být recenzí, ale poznámkami málo zasvěceného laika (v oboru kyjovského Dolňácka). F. Synkovi se podařilo přivést na scénu a provést obsáhlý průřez - výběr - zvykoslovným a s ním spojeným krojovým, hudebním a tanečním bohatstvím regionu, jaký rozhodně patří k tomu nejlepšímu, co jsem v tomto záměru ve Strážnici kdy viděl. Takto zvolený přístup mu ovšem svázal ruce v ohledu jevištní živosti, přitažlivosti, střídání a vzrůstu - řekněme - režijního tempa zvláště zařazením čísel Drúžení nevěsty a Čepení nevěsty, sice citlivého vrcholu svatebních obřadů, ale scénicky velmi statických záležitostí. Jak říkám, necítím oprávněnost vyjadřovat se k odborné podstatě věci, naopak si rád vyslechnu hodnocení zasvěcenějších kolegů. Na jednu stranu mě pořad uspokojil, na druhou stranu jsem čekal více strhující (hudebně, pěvecky i tanečně) zážitek. Asi moje chyba.

Pořad S humorem i něhou byl scénickým ztvárněním humorných a lyrických motivů obsažených v lidovém umění. Pořad připravilo Folklorní sdružení ČR. Sobota noc, stadion Zahrada. V tomto pořadu, na jehož sestavení se podílela Věra Fenclová (námět, výběr účinkujících) a Jaroslava Šiktancová (režie) se podařilo uspořádat osmnáct programových čísel z kmenového repertoáru tří českých, dvou moravských, jednoho slezského souboru a jednoho sólového moravského páru, do rozmanitého, neustále se proměňujícího a přesto logicky jednolitého celku. Stylotvorný přístup autorů jednotlivých čísel není přitom vůbec totožný. Např. Gúlaná manželů Perůtkových z Kašavy je "jenom" perfektně a bohatě zatančený a dobře prostorově "zaranžovaný" tradiční točivý tanec, kdežto třeba Kunovjan, Gaudeamus, Bufo vyhledávají a netradičními postupy zdůrazňují nebo i dotvářejí humorné prvky v tradičním lidovém umění. Bufo jde nejdál - až k sarkastické, nikoli však zlobné nadsázce. Lyrická nebo prostě přirozeně radostná čísla (Hlubina, Mladina, Lipta) pak byla potřebným vyvážením pořadu.

Podívejme se na to s trochou zobecnění: v každém historií ověřeném uměleckém žánru si každá následující doba, generace spolehlivě najde to, co v ní rozezní spřízněně naladěné struny, motivy, poznání podob a dokumentů o lidském bytí. Tak je to naštěstí i s přístupem k lidové kulturní tradici u dnešní generace folkloristů. Důkazem toho je mimo jiné i celý letošní strážnický festival a pořad, o kterém právě byla řeč - mimochodem bouřlivě souhlasně přijatý naplněnou noční Zahradou.
Z tohoto pohledu bych se byl rád podíval i na Strážnické doteky - Na pomezí žánrů. Nepovedlo se mi to z časových důvodů. Ač jsem u toho nebyl a zatím o vyznění a dopadech nic nevím, jsem rád, že se takové konfrontace odehrávají právě ve Strážnici při MFF. Ostatně, kdo z nás dnes ví, kudy povedou v příštích desetiletích cesty současného folklorismu a jeho vlivů na český kulturní a společenský život?