Skurečená 2006

Tak jako předloni i letos, 24. března, jsme z Hodslavic přijeli vlakem do Frenštátu pod Radhoštěm a pak autobusem na Ráztoku a odtud za krásného počasí lanovkou na Pustevny.

Na Pustevnách jsme si prohlédli okolí, občerstvili se v bufetu U lanovky, pořídili společnou fotografii a pod hotelem Tanečnica jsme nastoupili na upravenou běžkařskou trasu vyzkoušet své lyžařské schopnosti.

Stopa byla toho dne zledovatělá, namazat běžky byl problém, proto jsme byli rádi, že se s námi na chatu vydal dálkový běžec a lyžař Pepa Kvita, který sáhl do svého kouzelného měšce a se slovy "to jsem dostal na Vánoce", vytáhl z něho jakýsi sprej, který mnozí z nás viděli poprvé a nevěřili, že se jedná o lyžařský vosk. Když jím namazal své lyže jako první, uvěřili jsme, že se nejedná o žádnou voňavku či repelent a své lyže mu svěřili. Po té co nám všem tímto "čudem" nastříkal skluznice, připevnili jsme běžky a vydali se na Martiňák.

Bohužel trasa hned z počátku vede z kopce. Hned poté, co jsem se zkušeně odpíchl, abych dojel co nejdál a ušetřil síly na rovince, která následovala, jsem zjistil, že není vše v pořádku. Zatím co levá lyže bez problému pokračovala vyfrézovanou stopou směrem k Martiňáku, pravé lyži se jaksi nechtělo a dokonce mi připadalo, jako by se chtěla vrátit zpět k Tanečnici. Asi dvacet metrů jsem se ji snažil přemluvit, že by jsme měli jet všichni stejným směrem. Potvůrka však trvala na svém a sotva se posouvala. Mohutným kopem jsem tedy pravou nohu přednožil, opřel se o lyži. Zatímco levá poslušně pokračovala dál, pravá zůstala stát. Následkem toho má hlava a za ní celé tělo dopadlo na zem mezi obě nohy. Tímto jsem si mohl vyfrézovanou stopu prohlédnout z blízka. Sotva se mi podařilo nadzvednout hlavu, mihly se mi kolem ní jakési nohy. Uslyšel jsem jen chichichi a uviděl záda slečny běžkařky, která ladným krokem směřovala k Pustevnám. Se zbytky sebevědomí jsem se vydal za ostatními, hlavně za Pepou Kvitou, vynadat mu, jakým svinstvem mi běžky napatlal. On se stejně nakonec jen usmál a řekl "to víš, on ten klistr ze začátku trochu drhne". Tak jsem si jel stěžovat ostatním a docela mě uklidnilo, že i zkušení běžkaři Lojza Kolařík a Pepín Býma měli problémy stejné. Tak jako já se poroučeli k zemi. Pak už cesta probíhala bez problémů a rekreačním tempem jsme se blížili k Martiňáku s vidinou, že tam trochu orazíme a pokecáme.

Cestou jsme však potkali tři rozezlené turisty, kteří se vraceli zpět od Martiňáku. Ti nám sdělili, že bufet ani restaurace nejsou v provozu.
Proto jsme na Bukovině vystoupili ze stopy, odbočili vlevo a jeli rovnou na chatu. Skurečená nás jako vždy okouzlila svým romantickým prostředím a nebývalým množstvím sněhu, který dosahoval až ke střeše.

Pak už nezbylo, než zatopit v kamnech a ubytovat se. Cestou nám vyhládlo. Začali jsme prohledávat batohy, zda najdeme něco k snědku. Vzhledem k tomu, že zásoby nám na Martiňák měl přivézt Tomáš Kresta autem později, moc jsme toho nenašli. Opět nás překvapil Pepa Kvita. "Toto hned zažene hlad a dodá sílu" pravil, a ze svého kouzelného batohu vytáhl dvě plastové nádobky. V jedné měl podezřelou pomletou směs neurčité barvy a konzistence, v druhé klíčící zrní. Pak si vytáhl lžičku a obé začal požívat. Když ani po pěti minutách zdravá barva jeho tváře nedoznala změn, jeden po druhém jsme začali loudit. Tehdy jsme se dozvěděli, že v jedné z misek je pyré z jablek, mrkve, kivi, banánu a či vím, čeho ještě, a v druhé naklíčené žito. Pak podle hesla "hlad je zanedbaná žízeň", jsme uvařili čaj a ochutnali ze zásob vypáleného ovoce, které jsme měli na cestu.

Pak jsme vyrazili zpět k Matiňáku a netrpělivě čekali na Tomáše Krestu. Hlavně na zásoby, které nám měl přivézt. Když jsme ale viděli příjezdovou cestu, na které které byly ve sněhu projety zledovatělé stopy kol s protékajícími proudy vody, nevěřili jsme, že Tomáš na Martiňák vyjede a tipovali odkud budeme muset zásoby vynášet. Nakonec vše dobře dopadlo, Tomáš zúročil své dlouholeté řidičské schopnosti, a tak jsme byli zachráněni. Jen co naše karavana dorazila zpět na Skurečenou, Lojza narazil pivo a já jsem začal vařit guláš.

Zanedlouho vůně smažené cibule a dalších ingrediencí nalákala osadníky do jídelny a jeden po druhém nahlíželi do kuchyně. Lesknoucím se zrakem sledovali přípravu. Záhy přišla tma, podpálili jsme petrolejky a užívali si večera. Tehdy jsem poznal výhody civilizace, zvlášť poté, co mi Milan Kořínek půjčil čelovku s tím, že se guláš nesmí v žádném případě připálit, a že musím do hrnce vidět. Za pomoci Lenky a Renaty Kvitových se dílo podařilo dokončit a začaly první ochutnávky.

V sobotu ráno jsme se probudili do pošmourného počasí. Hned po snídani se Pepa Kvita vytratil z jídelny a hodinu po něm nebylo vidu ani slechu. Zatímco holky dělaly pořádek v kuchyni, Pepínovi bylo divné, že neslyší tak dlouho známý hlas a šel se po Pepovi podívat. Netrvalo mu to dlouho, protože jen co vyšel z kuchyně, vedl jej pach spáleného vosku neochvějně k cíli. Pepa nechtěl nechat nic náhodě, rozbalil své nádobíčko a začal zažehlovat vosky na skluznice běžek. Jen co jsme zjistili, že mág Pepa je opět v činnosti, šli jsme se přiučit tajům mazání skluznic. "Na to musí přijít klistr" pronesl Pepa a z tuby vytlačil červený vosk konzistence medu, který odborně rozetřel po spodní straně lyže a lyžařskou žehličkou jej zapravil. Pak pohlédl z okna předsíně a starostlivě sledoval asi dvacet vloček, se kterými si pohrával větřík. Pak pronesl, že jestli bude padat sníh, je to v háji, protože se to bude lepit a běžky nepojedou.

Když jsem viděl, povážlivě vytrácející se vosk z jeho tuby, usoudil jsem, že bude nejlíp, když si lyže namažu sám. Vytáhl jsem ze svých zásob tubu se stříbrným klistrem a napodobil jsem Pepovy pohyby. Pepa, který v tuto dobu už mazal páté lyže, se přes rameno poohlédl, co to kutím a zajímal se, co že to mám za vosk. Když jsem mu jej ukázal, pochválil mě, že jsem se strefil, a že bude stoprocentně držet. Zálibně jsem se podíval na stříbrné skluznice svých běžek a jal jsem se mazat běžky své choti Elišky s představou, že budu na túře vynášen do nebes. Dal jsem si na běžkách obzvláště záležet a vytlačil jsem na skluznice poslední kapku vosku. Za malou chvíli se i její skluznice leskly jako hladina stříbrného jezera. Zálibně jsem se podíval na výsledek a usoudil jsem, že jednu - maximálně dvě, si zasloužím a šel jsem zpět do jídelny za ostatními a s Pepínem a Lojzou jsme přemazali i vnitřně.

Ani Pepín nechtěl nechat nic náhodě a odešel si namazat svoje běžky. S Lojzou jsme se šli podívat, jak mu to půjde. Ve verandě, kde jsme měli uloženy běžky se rozhlédl a nevěřícně přejel pohledem přes celou místnost. Pak tápavým krokem šel k běžkám, které jsem pečlivě připravil Elišce. Vzal je ze židlí, na kterých ležely, a začal si je prohlížet. "Kdo to mazal?!" Vzedmula se ve mně pýcha a v duchu jsem si představoval, za co všechno mu půjčím vosk, aby i on si mým stříbrným kouzlem mohl namazat a skromně jsem se k dílu přihlásil. "Namazal jsi moje" pronesl a hlavou pohodil ke stěně, o kterou se opíraly naprosto stejné, Eliščiny, běžky značky Madhus, jen o pět centimetrů kratší. Pak šáhl na skluznice a když zjistil, že na setření vosku by spotřeboval tak půl litru benzínu, smířil se s tím, že pro dnešek má namazáno a odešel do kuchyně zvěstovat Elišce, co se stalo. V předtuše průseru jsem vzal zkroucenou tubu klistru, který jsem celý neuváženě vypatlal na Pepínovy běžky a zjistil, že tudy cesta nevede. Zalovil jsem v sáčku s vosky a našel tam ještě jednu tubu stříbrného klistru značky Skivo z roku 1995, který za malou chvíli zdobil skluznice Eliščiných lyží.
V jídelně jsme udělali malou poradu a rozhodli se, že vyrazíme na chatu Mír. Pavla Kolaříková s Adamem a Lenkou se rozhodli, že tak daleko nepojedou a raději si udělají výlet sami.

Tentokrát nalehko jsme vyrazili pěšky na Bařiny, kde jsme si připevnili lyže a vyrazili k Pustevnám. Nejprve trasa vede skoro dva a půl kilometru do kopce. Z počátku se zdálo, že je vše v pořádku a svižným krokem jsme vyrazili k cíli. Poté, co se kopec začal zvedat a běžky se prochladily, naplnily se slova Pepy Kvity, že běžky z počátku drhnou.

S ubývajícími metry drhly čím dál méně, až přestaly ve zledovatělé stopě drhnout vůbec a k chůzi se čím dál tím víc začaly zapojovat paže. Fyzicky lépe vybaveni kolegové po chvíli začali mizet v dálce a tehdy jsem věděl, že stříbrný klistr nebude to pravé ořechové. Před Eliškou jsem nechtěl na sobě nechat nic znát a stylem dva metry dopředu, půl metru zpátky - jsem zdolával kopec. Asi v polovině jsme dojeli Pepína a Lojzu. Pepín se tvářil tak nějak divně, ale nenadával. Raději jsme beze slova projeli okolo a já dělal jako by nic. Po chvíli se vrátil zpět Pepa Kvita, který byl v tuto dobu kus před námi a kontroloval, jak jsme daleko. Takto okolo nás kroužil celou cestu na Pustevny. Pak nás zase předběhl a počkal na nás s Renatou a Milanem Kořínkem, který do kopce využil "šupiny", které měl na skluznicích - na vrcholu kopce. Tam jsme si zanadávali, že je to ještě horší, než včera a pokračovali dál.

Za doprovodu Elišky jsem vrávoral směrem k Pustevnám. Eliška v pohodě kráčela za mnou, celou cestu si chtěla vykládat a chválila, jak jsem jí dobře namazal. Zlaté Skivo. Cestou jsme potkávali další turisty, kteří se snažili o sportovní výkon. Mnozí na tom byli stejně jako já. Pár jich však namazalo dobře a nezbylo, než na ně závistivě pokukovat.

Takto jsem se doklopýtal až na Pustevny a s povděkem přijal pohostinství v již známém bufetu U lanovky. Tam jsem se dozvěděl, že ani Pepín nebyl se servisem spokojen a v jednu chvíli běžky zahodil do lesa. Pak se pro ně vrátil a přemazal je červeným. Zřejmě mu to pomohlo, vypadal spokojeně.

Dálkový běžec Lojza měl toho taky dost, což hrdině přiznal. Dokonce si nedal, tak jako já, ani pivo, ale poručil si čaj s Miňonkami. Věc u něho skutečně nevídaná. Po té, co jsme trošku orazili, dohodli jsme se, že na Mír raději nepojedeme. Vyrazili jsme na Radhošť, kde jsme se setkali s Frantou Černým a jeho přítelkyní Jarkou Orlovou, kteří s námi jeli zpět na chatu. Sníh směrem na Radhošť byl mokrý a lyže mi začaly držet.

Cestu zpět jsem si už užíval. Známou trasou jsme se od Tanečnice vrátili upravenou trasou zpět na Skurečenou.

Na chatě jsme už v klidu a pohodě probírali zážitky. Svařili jsme vínko, vytáhli zásoby slivovice. Pavla Kolaříková s Lenkou Kvitovou, nám ohřály guláš a v dobré náladě jsme si užívali večera.

Pořád jsme čekali, kdy už za námi, tak jak nám slíbila, přijede jičínská turistka Irenka Jašíková. Začalo se stmívat a kamarádi byli přesvědčeni, že se už neukáže. Když jsem jim oponoval, že je to blázen, a že je schopna přijet i potmě - se jen nevěřícně usmívali. Taky že jo. Den přecházel ve tmu, když se v šeru na louce před chatou objevily dvě postavy. Jedna ladně přijela k oknu a zaklepala, druhá nám předvedla při sjezdu k chatě perfektně odpíchnutého ridbergra s následným pádem do sněhové peřiny. Byli to skutečně naši dobří známí Irenka s Gerym Černochem. Zatím, co Irena klepala na okno, Gery si užíval posledního sněhu. Hned po ubytování nám popsali útrapy na trase přes Čertův mlýn, kudy na chalupu jeli. Nyní mým slovům už všichni věřili - že jsou to "blázni". I jim přišel k chuti gulášek.

Pak se Eliška přiznala, že měla půlkulatiny a za pomoci Lenky a Pavly přichystala švédský stůl. Následně dostala před chatou hobla. Začala oslava, která přetrvala až do půlnoci.

Neděle nás přivítala deštěm. Dopoledne jsme věnovali úklidu a balili věci, které jsme museli vynést zpět na Martiňák. Pepa v dýmu připravoval lyže na zpáteční cestu. Irena přejela skluznice červeným voskem a za dvě minuty byla připravena. Gery si lyží vůbec nevšímal, připraven byl taky. Naše naděje, že déšť ustane, se vytrácely a po poledni jsme zamkli chalupu a za pomoci Geryho a Ireny vynesli věci k Martiňáku. Adam s Eliškou a Pavlou se rozhodli, že nebudou moknout a zpět se raději vrátí s Tomášem autem.

My ostatní jsme známou trasou v dešti jeli na Pustevny. Tentokrát na mokrém sněhu běžky držely, tak cesta probíhala celkem dobře. Bylo docela zajímavé sledovat Lenku, jak jí cestou těžkne její péřová bunda, ale držela se statečně. Po Knížecí jsme sjeli z Pusteven na Ráztoku a zde se převlékli do suchého.

Pak nás čekala cesta domů. Ve Frenštátě p. R. jsme se rozloučili s Jičíňáky a pokračovali dál vlakem domů. Výlet jsme jako vždy zakončili v restauraci U Hubů. Sešli jsme se všichni, přišli i manželé Krestovi. U piva pak vzpomínali na zážitky z víkendu.