JOSEF DOBROVSKÝ

historik, učenec, národní buditel, obrozenecký kněz

* 17. 8. 1753 Ďarmoty
† 6. 1. 1829 Brno

Syn českého vojenského strážmistra Jakuba Doubravského, pocházejícího ze Solnice. Do matriky bylo zapsáno zkomolené jméno: Josef Dobrovský. S češtinou se mladý Dobrovský seznámil až na gymnazijních studiích nejprve v Německém (Havlíčkově) Brodě, potom v Klatovech. Následovala filozofická studia na pražské univerzitě. Zvolil kněžský stav. Jako devatenáctiletý vstoupil na teologickou fakultu a rok nato do jezuitského řádu v Brně. Záhy však byl jezuitský řád zrušen a Dobrovský se vrací na teologii do Prahy. Zde dokončil studium v r. 1776. Na kněze se ale nechal vysvětit až o 10 let později, kdy zastával místo vicerektora a později rektora generálního semináře na Moravě. Půl století trval jeho vztah k hraběcímu rodu Nosticů. Přišel do jejich pražského paláce v r. 1776 a prvních 11 let byl vychovatelem pěti hraběcích synů. Byl soukromým vědcem, mimo veřejné dění, ačkoli jeho díla a úsudky mají význam pro celý národní život. Dobrovský se zde setkal mimo jiné i s rychnovským rodákem a českým historikem F. M. Pelcem. U Nosticů žil v naprosté volnosti a dostatku, zde se setkával s mnohými učenci. Jeho díla - Dějiny českého jazyka a literatury, česko-německý slovník, Zevrubná mluvnice českého jazyka, Základy jazyka taroslověnského.